Rychlost místo přemýšlení? Jak mě umělá inteligence učí být línější

Poslední dobou si na sobě všímám zvláštní věci. Když chci něco napsat – článek, úvahu, text na blog, ale třeba i odborný text – už nezačínám prázdnou stránkou. Začínám umělou inteligencí - stručnou rešerší k tématu, zpracováním osnovy, brainstormingem nápadů, argumentačním přehledem apod.

Ne proto, že bych neměl co říct a napsat. Nápad tam je vždycky. Stejně jako určitý postoj k tématu. Prázdná stránka byla ostatně vždycky prázdná jen formálně – v hlavě už se něco odehrávalo a zhruba jsem věděl, co chci napsat a co by mělo být výsledkem.

Rozdíl současného přístupu je v tom, jak se dílčí myšlenky dostanou ven.

Dřív jsem myšlenky psaním hledal, dnes je spíš upravuji

Dřív byl proces psaní pomalejší. Seděl jsem nad dokumentem, psal první větu, často nepřesnou, někdy špatnou. Další věty ji opravovaly, rozporovaly, zpřesňovaly. Psaní nebylo jen záznamem hotového názoru, ale způsobem, jak k němu vůbec dojít. Ostatně o něčem podobném jsem psal zde.

Dnes je to jiné. Zadám téma, směr, pár klíčových vět – a během chvilky mám text, který dává smysl. Základ, na kterém můžu stavět. Škrtám, přepisuji, doplňuji vlastní zkušenosti, měním tón.

A funguje to. Je to rychlé. Je to pohodlné.

A právě v tom je ten háček.

Od autora ke spoluautorovi

Postupně se ze mě stává méně autor v původním smyslu a víc spoluautor nebo editor. Nehledám slova – vybírám je. Nezápasím s prázdnou stránkou – reaguji na hotový návrh.

A jak to máte vy?

Líbí se vám moje texty? Tak mi můžete koupit kafe na: https://buymeacoffee.com/kopeckyk

Text je pořád můj. Názor taky. Jen cesta k němu je kratší.

A čím kratší je cesta, tím méně je na ní tření. Méně chvílí, kdy se musím zastavit a ptát se, jestli to, co píšu, opravdu vystihuje to, co si myslím.

Lenost na úkor hloubky

Neřekl bych, že by mě umělá inteligence činila línějším ve smyslu menší práce. Píšu víc než dřív. Ale píšu jinak.

Ubývá té pomalé fáze, kdy se myšlenky teprve rodí psaním. Kdy text není odpovědí, ale otázkou. Místo toho dostávám první verzi hned – a já ji už jen kultivuji.

Je to efektivní. A možná právě proto trochu nebezpečné.

Protože rychlost svádí k tomu přijmout první tvar myšlenky jako dostatečný.

Nástroj, který mění návyky

Nechci z toho dělat obžalobu umělé inteligence. Je to skvělý nástroj. Pomáhá mi psát plynuleji, překonat bloky, zrychlit práci. Ale zároveň si všímám, jak nenápadně mění moje návyky.

Zvykám si na to, že začínám od návrhu. Zvykám si na to, že první verze není moje. A zvykám si na to, že je to v pořádku.

Možná je. Ale stojí za to si to aspoň uvědomovat.

Závěrem (bez tečky)

Tenhle text ostatně vznikl podobně. Základ mi pomohla vytvořit umělá inteligence a já ho pak přepsal, upravil, doplnil. Udělal jsem ho svým.

A možná právě tady je hranice, kterou si chci hlídat: neodmítat rychlost, ale nerezignovat na pomalé přemýšlení.

Protože i když dnes nezačínám prázdnou stránkou, pořád chci začínat vlastní hlavou.

Líbíl se vám tento text? Tak mi kupte kafe!

• Předchozí
• Následující